ÄŒlovÄ›k je sociální tvor, který ke spokojenému životu potÅ™ebuje spoleÄnost ostatních jedinců svého druhu. OvÅ¡em, jak historie ukazuje, toto soužití není vždy zrovna hladké. Hádky, politikaÅ™ení a různé pletichy jsou na denním pořádku nejen v politice, ale mnohdy také v rodinném životÄ›. A máme mnoho příkladů, které nám ukazují, kam až mohou zajít. Je tedy jasné, že nezbytnÄ› potÅ™ebujeme nÄ›jaké mechanismy, které by tyto tendence udržely alespoň trochu na uzdÄ›. A takové skuteÄnÄ› existují.

 

 

Je to naÅ¡e touha v tom, že jako spoleÄnost nÄ›které vÄ›ci pÅ™ijímáme, zatímco jiné kategoricky odmítáme. AvÅ¡ak to, které jsou které, je ve velkém množství případů pÅ™ekvapivÄ› konzistentní po celém svÄ›tÄ›, navzdory rozdílným kulturám a zvyklostem. Namátkou například krádež Äi vražda jsou odsuzovány v podstatÄ› vÅ¡ude, a to i tam, kde se praktikovaly Äi praktikují rituální obÄ›ti.

 

I v tomto případÄ› se totiž řídíme instinktem. Jako spoleÄnost máme totiž potÅ™ebu pÅ™ijímat vÄ›ci, které nám jako spoleÄnosti prospÄ›jí, a naopak odmítat ty, které jí Å¡kodí. A to bez ohledu na to, že by z nich benefitoval konkrétní jedinec. Je to způsob, jak zajistit, že zájmy spoleÄnosti budou minimálnÄ› rovny zájmu jedince.

 

 

ProÄ je to ale tak důležité? JednoduÅ¡e proto, že jsme, jak již bylo Å™eÄeno, sociální druh, a bezproblémové skupinové soužití je pro nás nezbytné. Pokud by každý z nás sledoval své vlastní zájmy bez toho, že by bylo jeho jednání spoleÄností odsuzováno v případÄ› poruÅ¡ení tÄ›chto psaných i nepsaných pravidel, nemohli bychom vůbec fungovat.

 

Ukazuje se tedy, že aÄkoliv ÄlovÄ›k je již ze své pÅ™irozenosti tvor sobecký, stejnÄ› v nÄ›m jsou instinkty, které jej nutí pÅ™ijímat urÄitá spoleÄenská pravidla. Je to v podstatÄ› nÄ›co, co je v nás hluboce zakódováno a co nás jako spoleÄnost drží pohromadÄ›. JistÄ›, najdou se takoví, kteří je poruší, avÅ¡ak tito jsou téměř vždy odsuzováni a v podstatÄ› vylouÄeni ze spoleÄnosti – a to je pro ÄlovÄ›ka jednou z nejhorších vÄ›cí.